Masáž místo hledání
Dne 4. 5. 2022 uspořádali Radiožurnál a čeští skauti druhou tiskovou konferenci pro děti. Pozvanými hosty byli: Vít Rakušan (ministr vnitra), Natálie Dubanevičová (skautská vedoucí z Ukrajiny), Tomáš Rektor (psychiatr a psychoterapeut), Adriana Černá (Člověk v tísni) a Zuzana Machálková (redaktorka Českého rozhlasu).
Jeden z dotazů dětí směřoval k tomu, kdo má z okolí V. Putina ruského prezidenta zabít. Naivně jsem čekal odmítavou reakci, že nejsme vrazi, a takovýmto počínáním se nic nevyřeší. A že politických vražd po celém světě již proběhlo mnoho (a řada z nich se odehrála v režii USA: Například vraždy Berty Cáceres, honduraské ekologické aktivistky, íránského generála Kásema Solejmáního či, půjdeme–li do sedmdesátých let dvacátého století, Orlanda Leteliera).
Místo toho Tomáš Rektor, který byl mj. představen jako „léčitel lidských duší“, s úsměvem dětem odpověděl, že: „…Neznám člověka, který by si nepřál Putinovu smrt… V nás všech to probouzí spoustu temných myšlenek… Tuto otázku si klademe všichni…“ Viz (23.–25. minuta).
Dopustil se zde viditelného argumentačního faulu: Mnoho lidí si Putinovu smrt určitě nepřeje – mluví tedy jen za sobě názorově blízké – a generalizuje.
Jen by mě zajímalo, jestli by takto hovořil i o G. W. Bushovi v souvislosti s válkou v Iráku. Jsem přesvědčen, že rozhodně ne.
Adriana Černá z Člověka v tísni se pokusila schvalování vraždy mírnit: „…bude sedět, až zčerná… a my jsme všichni viděli, že takhle mají skončit darebáci…“ Opět si nemohu odpustit poznámku, zda za darebáky paní Černá považuje i W. Clintona s M. Albrightovou (bombardování Bělehradu), G. W. Bushe, D. Rumsfelda, D. Cheneyho a další.
Ani jeden z hostů dětem nevykládal o událostech na Ukrajině z roku 2014 – o krvavém Majdanu, o roli USA v jeho organizaci, o masakru v Oděse z 2. května 2014, o osm let trvajíc občanské válce na Donbase, která si mimochodem vyžádala životy celé řady dětí, o fašistických praporech typu Azov, o kultu Bandery, o válkách v Iráku a Sýrii či o pokusech USA jak svrhnout režim v Bělorusku či v Kazachstánu. To vše by naopak označili za šíření dezinformací, neboť to narušuje jejich „informaci“, tedy výklad událostí ve stylu: Jednoho dne napadl zlý Putin Ukrajinu, zcela bezdůvodně, jen proto, aby ničil její města a zabíjel její občany, protože je posedlý mocí. Tím výrazně ohrožuje ostatní svět, který do té doby žil v míru – a na podobná zvěrstva nebyl zvyklý. Žádné podobné války se předtím nikde nevedly.
Ministr školství P. Gazdík přichází s modelem, kdy se má výuka rozdělit na minimální penzum a rozvíjející učivo s tím, že je evidentní, že k rozvíjejícímu programu budou vedeny hlavně děti z tzv. lepších rodin, z nichž si potom vysoké školy vychovají nové kádry plně oddané a naprosto zavázané vládnoucímu režimu (například politology). Ti ostatní nebudou mít potřebné znalosti – a k vysokoškolskému studiu ani nepřičichnou.
Tímto krokem se má uzavřít proces, který již roky můžeme sledovat, kdykoli se podíváme na bakalářské a magisterské práce na humanitně zaměřených oborech. Jako odstrašující příklad může sloužit bakalářská práce ministra zahraničí, J. Lipavského
(Zde je k dispozici posudek na tuto práci: ).
Nevidíme snad, k jakým výsledkům takovýto „vzdělávací“ systém směřuje? Děti jsou na školách ideologicky masírovány, namísto, aby byly vzdělávány. Jsou nabádány, aby udávali spoluobčany s „nesprávnými názory“ a aby nekriticky přejímaly oficiální propagandu jako písmo svaté.
Takto z nich rozhodně myslící svobodní občané nevyrostou. Pokud nám na nových generacích záleží – a nepřejeme si, aby to byly generace naprosto ztracené, je třeba se tomuto – z mého pohledu obludnému – systému indoktrinace postavit.
